Sila ženy, pani Svatava.

Ženské křestní jméno Svatava má slovanský původ. Vyvinulo se ze staroslovanského slova „svet” s významem „silný”, „velký”. Jako „silná”, „velká” nebo „mocná” se také překládá jméno Svatava. V novodobém výkladu jméno znamená „svatá”, resp. „svatá řeka”, odvozuje se od přídavného jména „svatý” a slova „ava” („řeka”, „voda”).

Moji rodiče se brali po krátké známosti a já byla důvodem. Není to dobrý začátek manželství a to se také brzy ukázalo. Rozvedli se, když mni byly 4 roky a sestře 3. První vzpomínky na tátu a mámu, které mám jsou ty, kdy pláču uvnitř bytu a táta na chodbě, protože matka mi nedovolila s ním odejít na víkend.  Sestra neplakala, protože dostala novou hračku. Matka zcela zničila můj vztah k tátovi, zakázala mu se s námi stýkat, on nebojoval a přestal chodit……Další živá vzpomínka je ta, kdy stojím v noci na balkoně a křičím do ticha sídliště „mami kde jsi“ a pláču. To jsme tehdy se sestrou plakaly obě. Byly jsme samy doma celé odpoledne a matka šla „lovit “ nového tátu. Nevrátila se do tmy a já měla hrozný strach, že už se nevrátí. A tak to nějak šlo pár let dál, ještě že jsem měla milovanou babičku – mámu matky – kterou jsem milovala. Brala si mne k sobě na týden i déle, když jsem byla nemocná, nebo i jen tak. Dávala mi lásku, kterou jsem od matky nepoznala. Kupovala mi i sestře oblečení, boty a sladkosti, aby pomohla matce. Ta jí to však nikdy nevrátila, ve stáří se k ní otočila zády a nepostarala se o ni – ale to je jiný dlouhý příběh.

Občas mi při vzpomínání připadá, že jsme snad nějak prokletí nebo co. Nakonec matka konečně ulovila nového manžela. Bylo mi 9 let. Ona přivedla po týdenní známosti z plesu, k nám domů cizího chlapa, kterého si za další necelé 3 měsíce vzala a vzápětí nás odstěhovala od všech kamarádů, školy, zájmů do cizího domu, mezi cizí děti, z města na vesnici…..

Matčin nový manžel se tvářil jako svatý, ale to rozhodně nebyl. Měla jsem to velmi brzy poznat na vlastní kůži, nebo spíš tělo….Pár týdnů se ovládal a nejhorší bylo jen to, že za zdí jsem slyšela v detailu jejich noční hrátky. Ale pak mi jedné noci začalo peklo na zemi. Přišel ke mně do pokoje, lehnul si ke mně  a začal mne osahávat. Vzbudilo mne to a byla jsem strachy bez sebe. Nevěděla jsem tehdy, jestli to tak je normální, nevěděla jsem co mám dělat, třásla jsem se strachy. On mi jen šeptal ať se nebojím, že mi nic neublíží, že mne miluje….podotýkám, že mi bylo 9 let.

Matka spala ve vedlejším pokoji. Neměla jsem komu to říct, nevěděla jsem co mám dělat. Babička se rozplývala nad novým hodným mužem matky, který přijal cizí děti jako svoje…..netušila nic a já se bála cokoliv říct. Myslela jsem si tehdy svým hloupým dětským rozumem, že je to asi tedy normální. Léta šly dál, když jsem pochopila že toto normální není a bránila jsem se, tak mne znásilnil a začal mi vyhrožovat tím, že za všechno můžu já, že jsem to chtěla, že jsem ho provokovala, že nás vyhodí na ulici, že matce a sestře ublíží….. byla to strašná potupa a neřekla jsem nic. Vyhrál. A chodil dál…..bála jsem se ho a nic jsem neudělala. Svěřila jsem se sestře, ta mi řekla, že u ní bývá taky a že to je normální a ať nic neříkám nikomu, protože bysme neměly co máme. Tak jsem stále mlčela a trpěla jeho návštěvy. Dodnes své mlčení vnímám jako velkou vinu. Měla jsem jít na policii a nechat ho zavřít. Když jsem s vyznamenáním dokončila střední školu a můj profesor mne přemluvil k přihlášce na vysokou, sabotovala jsem nakonec přijímačky, abych se mohla osamostatnit. Chtěla jsem odejít z domu, ale bála jsem se tam nechat matku a sestru. Vyhrožoval mi stále. Neměla jsem ani žádné známosti, musela jsem být jen doma, na disko nebo zábavu jsem nemohla. Bylo období, kdy jsem se chtěla zabít. Jezdila jsem velmi rychle v autě a chtěla se vybourat.

Když mi bylo 20, matka uznala že to vypadá před lidmi divně, když nemůžu nikam chodit a párkrát mne pustila na disko. Tam jsem potkala Štepána – mého budoucího muže. Zamilovala jsem se jak se říká na první pohled a on taky. Po několika rande mělo dojít na intimnosti a já se bála. Řekla jsem mu proč se chovám divně a on se z toho sesypal. Šel zvracet, odvezl mne domů a myslela jsem, že už ho neuvidím. Ale on za pár dní zavolal….překonal to a chtěl mne zase vidět. Řekl, že mi pomůže a to taky udělal. Našli jsme spolu byt, který jsme si pronajali a začali spolu bydlet. Matce jsem při odchodu z domu řekla, jakou zrůdu má za manžela a ona na mne křičela, že jsem děvka, že to celé roky ví a že za všechno můžu já, že jsem jí svedla manžela a ať se jí nevracím na oči.

Martina jsem milovala vší láskou, jakou jsem uměla. Kdyby to šlo, dýchala bych za něj. Když odjel na týden na montáže, trpěla jsem úzkostí, že by se třeba jednou nevrátil. Byl středobodem mého vesmíru. Zachránce. Princ na koni….. Než jsme se potkali, měl hluboké deprese a já si myslela, že zachráním i já jeho. Vypadalo to, že to dokážu, myslím, že byl šťastný.  Ale pak se narodil náš syn. A já začala někoho milovat víc. Mateřská láska mne pohltila a na manžela bylo méně času. Snažila jsem se být stále i dobrá manželka, vše stihnout, mít navařeno, uklizeno, postaráno o muže, ale i tak pozornosti měl už prostě méně. Před rozvodem mi řekl, že jeho spokojený život skončil, když se syn narodil….což mi navždy bude znít v uších a asi mu to neodpustím, i když později litoval toho, co řekl.

Naše manželství bylo docela spokojené. Měli jsme pár krizí, ale to je v každém vztahu. Při první velké krizi jsme si „pořídili“ ještě dceru. Pak to bylo zase pár let opravdu mezi námi dobré. Jenže pak začaly krize přicházet stále častěji. Štepán jak stárnul, začal mít deprese ze všeho co se kolem něho dělo. Je pesimista a věci bere vždy z té horší stránky, takže předpokládá, že všechno skončí tím horším možným způsobem. Takže se vždy důvod ke špatné náladě našel. Syna nikdy doopravdy nepřijal. Má jinou povahu (moji) a Martina to vždy provokovalo. Vychovával ho tvrdě, musela jsem často zasáhnout, aby mu neublížil nenávratně. Dceru naopak rozmazloval. Začali jsme se odcizovat, měla jsem mu za zlé, že syna nemiluje jak by rodič měl.

Jednoho dne (cca po 15 letech vztahu) přišel domů a řekl  že se chce rozvést, protože mu náš vztah jen bere. Měl pocit, že potřebuje volnost a užívat si život, který si neužil (bylo mu 21 když jsme se brali). Řekl, že děti nikdy nechtěl, což jsem za celá léta předtím od něj neslyšela. Že si chce koupit motorku a projezdit s kamarády svět…. Zhroutila jsem se nejdříve, ale po pár dnech jsem si řekla, že to zvládnu a začala tu myšlenku v hlavě rozvíjet. Co bude dál, co udělám, jak to budu řešit, jak se postarám o děti, jak si zorganizuji práci a život sama……a zjistila jsem, že to musím zvládnout, protože to přece všechno už dávno dělám. Sama organizuju rodinný čas, výlety, školu, kroužky, slušně vydělávám stejně jako on….. Tak jsem mu tenkrát řekla ano, rozvedeme se. Týden jsme nekomunikovali a po týdnu přišel domů s kyticí a s pláčem, že si bez nás život neumí představit, že ve bere zpět, abych mu odpustila. Tenkrát jsem to vnímala jako svoji výhru. Dceři bylo asi 7, synovi 13 – nejhorší věk říkala jsem si……rozhodla jsem se, že odpustím a zůstaneme spolu. Pak to bylo nějaký čas skvělé. Moc se snažil, užívali jsme si jako rodina i jako partneři. Konečně mi i pomáhal s domácností a zahradou, jezdili jsme na dovolené. Ale bohužel to nevydrželo dlouho. Do roka bylo vše ve starých kolejích a následně horší a horší. Nezájem o cokoliv společného střídal občasný zájem, nevydařená dovolená zase celkem vydařenou.

Nakonec jsme fungovali v podstatě odděleně v jednom domě, v jedné posteli. Syn téměř dospělý se svými zájmy, dcera závislá hodně na mně ale už na pokraji puberty. Manžel buď v práci, nebo v posilovně, nebo na gauči s nepřítomným pohledem do mobilu nebo počítače. Byl věčně taky někde pryč z domu, podezřívala jsem ho, že má milenku, párkrát jsem ho i potkala s neznámou ženou a nedokázal mi vysvětlit kdo to byl. Domů jsme se já a syn vraceli se staženým žaludkem v jaké bude manžel náladě a jestli bude křik nebo ne. Pochybnosti začala hlodat.

Já měla kromě náročné práce a péče o rodinu jako útěk od celé situace koníčka – mé psy. S těmi jsem utíkala do přírody čerpat energii…..a tam jsem na jednom honu potkala muže, který mne ani nejdříve nezaujal, ale postupem času když jsme se potkávali se to změnilo. Zajímal se o mne, o mé psy, měli jsme společný zájem, zakoukala jsem se. Začali jsme se scházet, byla jsem nakonec manželovi nevěrná. Nevěděl to, dodnes to neví.

A tak bylo v celé této situaci vlastně nevyhnutelné, že přišel opět den, kdy mi manžel oznámil, že se rozhodl, že se se mnou rozvede. Zdůvodnil to tak jako před lety……rodina ho dusí, není se mnou šťastný, lituje že měl děti, protože to zničilo náš vztah…..

Ale já v tomto momentu už měla poměr a byla jsem si jistá, že to chci taky a řekla jsem dobře, rozvedeme se. Za nějaký týden opět přišel s omluvou a bral vše zpět, chtěl zůstat, nechtěl přijít po rodinu (a pohodlí hlavně). Ale ve mně se zlomila důvěra, necítila jsem už žádnou lásku. Vše bylo za ta léta drobných křivd pryč a nešlo to vrátit. Začaly měsíce výčitek, nepochopení. Tušila jsem že má milenku a proto chtěl rozvod. Nedokázala jsem to přejít. Měla jsem na sobě ale také vinu z nevěry……

A toto vše mne přivedlo za Vámi pane Jozefe. Potřebovala jsem Vás k tomu, abych se ujistila, že dělám dobře a že můj život neskončí spolu s koncem našeho manželství. Neuvěřitelně moc jste mi pomohl. Věřila jsem Vám každičké slovo a později se potvrdilo, že opravdu VÍTE…. Dal jste mi neskutečné množství pozitivního. Vím, že bez Vás bych to nedokázala zvládnout tak dobře, jak jsem to nakonec zvládla.

Byla jsem u Vás začátkem roku, to už jsem měla podanou žádost o rozvod. Od manžela jsem se odstěhovala i s dětmiv polovině roku . Rozvedli nás bez komplikací po dohodě v před koncem roku. Do podzimu jsem se trápila s výčitkami, že jsem všem kolem sebe ublížila, manžel se stále chtěl vracet ke mně. Obviňovala jsem se ze zničení dětství dcery. Stále jsem se vracela k zápiskům z našeho sezení a hledala v nich ujištění, podporu….a vždy jsem ji našla. Nakonec jsem se přestala obviňovat a začala se konečně mít ráda a vážit si sama sebe……poprvé za celý svůj život od dětství…..

První Vánoce po rozvodu prožívám opravdu spokojeně a šťastně. Můj vztah se synem byl vždy skvělý a je čím dál lepší. Dcera mi už snad pomalu odpouští, že jsem se rozvedla. Rozhodla jsem se koupit pozemek a příští rok chci stavět dům. Mám nakročeno do nového života. Konečně svobodného, konečně to budu JÁ………

Nemohu nikdy dostatečně vyjádřit svůj vděk Vám pane Jozefe……

Přeji Vám v životě jen to dobré…..to nejlepší 🙂

Svatava